Pavel Feigl- Výstava , která mě zaujala -Tvář Plzně

Výstava „Tvář Plzně“ je svého druhu parafrází Lindauerových portrétů náčelníků maorských kmenů. Dnešní Plzeň ale není svazem kmenů. Její sociální a kulturní rozmanitost nelze ukázat jednoduše tím, že bychom vystavili obrazy nějakých místních náčelníků nebo typických domorodců zpodobených v posvátném přítmí na neurčitém pozadí. „Tvář Plzně“ je výstavou, která se naopak snaží zachytit Plzeň v její každodenní pestrosti. Zobrazení lidé nepatří k místní mocenské či kulturní elitě, nejsou „ikonami“, ale prostě běžnými Plzeňany v tom nejlepším slova smyslu. Na portrétech jsou zasazeni do místního prostředí, přičemž reprezentují různé světy, z nichž je látka města utkána. Na počátku tedy byla inspirace a myšlenka, jak ale přenést složitou ideu o zpodobení co nejpestřejšího obrazu současné Plzně na deset pláten? Důležitým rozhodnutím byla spolupráce kurátorů, umělců a antropologů, díky které se nakonec podařilo vybrat deset osobností, velmi rozdílných, ale vždy nějakým způsobem spojených s městem a jeho každodenním životem. Nejprve jsme vyhlásili veřejnou výzvu a na řadu přišla práce antropologická, tedy práce v terénu, která spočívala v rozhovorech s lidmi z různých světů v jejich domácím prostředí, a to včetně motivace, aby se do projektu zapojili. Co ale může běžného obyvatele přimět, aby na komunitním projektu participoval? Možná touha tvořit jeden střípek ve výsledné mozaice současné Plzně, možnost prezentovat svou osobnost a životní styl, možná ale také finanční motivace ve smyslu dobročinné dražby obrazů, jejíž výtěžek mohou portrétovaní věnovat na různé veřejně prospěšné účely. K výběru konečných deseti tváří byl uspořádán „komunitní casting“, kde se setkaly světy lidí, kteří se přihlásili, se světem antropologie a světem umělců a umělkyň, kteří měli portréty malovat. V tomto nelehkém prolnutí měli ve výběru tváří nakonec o něco větší slovo umělci, nicméně museli pro své obrazy vybrat určité z navržených prostředí, atributů a symbolů, které vycházely z diskuze s přihlášenými. Na výsledné obrazy se tedy nelze dívat jen jako na umělecká díla vytržená z kontextu. Prostředí a atributy, které doplňují jednotlivé postavy, jsou více či méně skrytými odkazy na symboly města, na místa, kde se portrétovaní každodenně pohybují, nebo náznaky, jakým způsobem tráví svůj volný čas. Přičemž ne vždy přímo souvisejí s konkrétní osobou na obraze, mohou se prolínat s jiným portrétovaným či fungovat jako obecný symbol města. V každém doprovodném příběhu je skrytý určitý pohled na město, který nám odkrývá identitu Plzně skrze obvyklé i neobvyklé životní osudy. Obraz a text nám společně nabízí velice zajímavý vhled do života a charakteru portrétovaných a někdy třeba i překvapivý obrázek současné Plzně. Proč jsme zvolili realistické malby před, v současnosti běžnější, abstrakcí? Parafrázujeme tak nejen odkaz Gottfrieda Lindauera, ale také realismus v umění, zahrnující výběr „obyčejného“ subjektu a kontextu malby. Zároveň působí současné moderní plzeňské prostředí, někdy vtipný výběr situace, pozornost na podrobnosti v pozadí, či kontrast mezi portrétovaným a místem, kde je portrétován. Dobročinná dražba obrazů, která proběhne na konci výstavy, je pokusem překročit hranice uměleckého realismu směrem ke kontextuálnímu umění nebo snaha odejít z galerie do reálného kontextu formou sociálních intervencí. Naplňujeme tím náš cíl umělecky vzdělávat publikum a podporovat komunitní rozvoj, což mělo být původně základním cílem komunitní galerie. Projekt promuje pestrou a inkluzivní identitu města Plzně a je nástrojem k aktivizaci a inspiraci pro její obyvatele. Stejně jako Lindauerovy portréty reprezentují pro současné obyvatele Nový Zéland, přejeme si, aby tyto malby zanechaly stopu dnešní Plzně pro budoucí generace, i když pouze v rozměru jediného procenta.