Filip Kudrnáč

Filip Kudrnáč, ačkoliv nebyl přímým studentem ateliéru Zdeňka Berana, vychází z klasické malby italské renesance, pracuje s parafrázemi klasických aktů italské renesance- (Zrození Venuše-Sandro Boticelli) či s francouzským akademismem 2. poloviny 19. století. Problematický úsek dějin umění, který byl dlouhou dobu zoustouzen jako kýčovité, technicky dokonalé a povrchní umění, které bylo podle levicově orientovaných kunsthistoriků dvacátého století v zásadním rozporu s glorifikovanými impresionisty Kudrnáčovo dílo se vyznačuje snahou o dokonalost, harmonii. Pracuje s mytologií, objevují se jednorožci na rozkvetlé louce s dívkami, které mají rozpuštěné vlasy a úsměv plný nevinnosti. Tato idyla dnes provokuje více než explicitní násilí s pornografickými obsahy, ze kterého je dnešní divák natolik otupělý, že ho nechává zcela klidným a naopak idyla plná květin a mladých krásných dívek působí jako nemístný výsměch světu, ve kterém dnes vládnou obrazy mrtvých civilistů z rozbombardovaných měst Blízkého východu. Je to stejné jako když Theodor Ludwig Wiesengrund-Adorno napsal, že „Nach Auschwitz ein Gedicht zu schreiben, ist barbarisch“ (Psát poezii po Osvětimi je barbarské). Z Kudrnáče se tak de facto stává něžný „barbar“, který k rozbíjení falešných model používá v klasické historiografii dějin umění zdiskreditovanou malbu, která zdobila pařížské salóny snobské buržoazie hovořící o stoupajících cenách uhlí a přitom slastně pokuřující ze svých kubánských doutníků. Kudrnáč ani na okamžik neváhá a využívá těchto poloh z dějin umění, které reinterpretuje a naplňuje novým obsahem za použití současné postmoderní vizuality. Je to zároveň boj proti předsudkům, které chováme vůči oficiálnímu umění 2. poloviny 19. století, tedy doby, kdy ještě Paříž byla hlavním městem světového umění, což už dnes dávno neplatí. I když v českém prostoru tento způsob malování se může jevit jako něco zcela blasfemického, ve světě je možné nalézt velké množství umělců, kteří pracuji s podobnými principy výtvarné tvorby jako Filip Kudrnáč. Jedním z nejznámějších malířů malujících v neoklasických intencích je André Durand známý zejména svými alegorickými portréty (princezna Diana jako římská bohyně Fortuna, papež Jan Pavel II. či portrét 14. dalajlamy) či David Ligare, malíř známý svými malbami zátiší, krajin, figur ovlivněnými řecko-římským antickým světem stejně tak jako Nicolasem Poussinem. V souvislosti s Filipem Kudrnáčem se dá také hovořit o specifické české větvi či šlahounu neomodernismu(André Durand), relativně mladého uměleckého směru, který ukazuje cestu k novému chápání evropských dějin umění od 5. století před naším letopočtem do současnosti tím, že se snaží upozadit hranice mezi starým a novým uměním a zároveň vymanit umění z tenat postmodernistického relativismu.

Although not being direct student of atelier of Zdenek Beran, Filip Kudrnáč comes of classical Italian Renaissance painting, he works with paraphrases of classical nudity of Italian Renaissance - (The Birth of Venus - Sandro Boticelli) or with French academism of the second half of 19th century, a problematic period of the history of art that was mocked as kitsch, technically excellent and shallow art, which was in a radical conflict with the glorified impressionists according to the Left-wing oriented art historians of the 20th century. Kudrnáč's artwork is significant for his effort in excellence, harmony. He works with mythology, there are unicorns on a meadow in bloom with girls who have loose hair and a smile full of innocence. This idyl today provokes more than an explicit violence with pornographic content from which todays viewer is so besotted that he keeps calm and in contrary the idyl full of flowers and young beautiful girls seems to be an abusive mockery of the world in which today the pictures of dead civilians from the bombed cities of the Middle East dominate. It is the same as when Theodor Ludwig Wiesengrund - Adorno wrote that “Nach Ausschwitz ein Gedicht zu schreiben, ist barbarisch” (to write a poem upon Auschwitz is uncivilized). Kudrnáč de facto becomes a gentle “barbarian” who uses discredited painting in the classical historiography for breaking the false models which decorated the Salons in Paris of the snobbish bourgeoisie talking about the increasing prices of coal and at the same time happily smoking Cuban cigars. Kudrnáč doesn't hesitate and uses these positions from the history of art. He reinterprets them and fills them with new content using contemporary postmodern visuals. It is at the same time a fight against the prejudice that we keep against official art of the second half of the 19th century. That was a time when Paris used to be the capital of art that doesn't apply anymore. Even though this way of painting in Czech Republic can be seen as something completely blasphemous. It is possible to find a huge amount of artists in the world who work with similar principles of artworks just like Filip Kudrnáč. One of the famous artists painting in the neoclassical intention is André Durand known especially for his allegorical portraits (princess Diana as the Roman Goddess Fortuna, Pope John Paul II. or the portrait of the 14th Dalai Lama) or David Ligare, a painter known for his paintings of still-lives, landscapes, figures influenced by Greek-Roman antique world as same as by Nicolas Poussin. In connection with Filip Kudrnáč we can also talk about a specific Czech branch of neomodernism (André Durand), relatively young artistic genre which shows the way to the new perception of the European history of art from the 5th century BC until present so that it tries to eliminate the borders between old and new art and at the same time set art free from the clutches of postmodern relativism.

Zobrazit více Zobrazit méně

Kontaktujte nás

FEIGL GALLERY

Mobil: +420 605 206 020

E-Mail: pavel.feigl@feiglgallery.com

Adresa: Opletalova 23, Praha 1, 110 00